Neříkej mi, že Ti ráno nestojí

Pohybuji se často ve společnosti nevěřících lidí, dílem agnostiků, dílem lidí, kteří křesťanství nevyznávají. Při jednom obědě mě ale kolegyně zarazila. Pomiňme, že mě cynicky nazývá „svatým mužem“, ví o tom, že víra je pro mě důležitá a že se snažím křesťansky žít. Je jí je to podivné, tak se snaží pochopitelně vymezit, ale spíše mě při našem rozhovoru o mém vyznání překvapila větou: „Neříkej mi, že Ti ráno nestojí!“ Poté drnčela cosi o nepřirozenosti a přirozenosti, o tom, jak kněží žijí zvrhle, jak sedí ve Vatikánu na penězích, jak kážou vodu a pijí víno, lapidárně řečeno klasické protikřesťanské odrhovačky.

Nevím, jsem na otázku přirozenosti a nepřirozenosti asi až příliš háklivý. Co je přirozené, co není? Jí nebyl po chuti můj celibát, je prý nepřirozený. Přirozené je přeci ale i očůrávat rohy, krást nebo dokonce zabíjet. A děláme to, jen protože je to přirozené? Kdo tedy určuje, co je přirozené a nepřirozené? Myslím, že do určité míry je tou měrou sám člověk. Co se mu na druhých (někdy také na sobě samém) nelíbí či s čím se nedokáže smířit, je pro něj nepřirozené, jemu nevlastní. S čím souzní, co se mu lehce přijímá a s čím souhlasí, to je přirozenost. Co je naším cílem? Být co nejvíce přirození, nebo co nejvíce nepřirození? A co nadpřirozenost?